Po stopách předků

Na zem začali dopadat kapky vody. Déšť ale nikomu nevadil. Kolem se nashromáždila úctyhodná skupina lidí. Hokage stála vpředu, oděná v černém. Podívala se do nebes a po tváři jí stekla slza. Rozhlédla se po všech přítomných, jako kdyby zvažovala, zda už je čas prolomit ticho, které přerušovaly jen kapky deště. Sešli jsme se tu, abychom uctili památku 3 lidí, kteří zemřeli včera, při tragické události ve zkouškovém lese. 2 z nich byly učitelé, jounini z této vesnice, kteří zahynuli, když se snažili bránit životy svých studentů. Neexistuje žádná vznešenější věc, než položit svůj život, abychom ubránili životy svých blízkých. Třetím z nich byl jeden z našich studentů. Jeho sen stát se ninjou zkončil dříve, než stihl začít, když stanul v souboji s nepřítelem, který vysoce převyšoval jeho schopnosti. Vzdejme hold jejich odvaze i jejich oběti. řekla, otočila se a položila květiny před obrázky Arashiho a senseie a studenta z teamu 7, kteří včerejšího dne zahynuly. Informace o tom co se stalo se zdřeli v tajnosti, ani Obito ani Hiroshi ani Daiki nevěděli, jak zemřel jejich učitel. Dozvěděli se jen, že z teamu 7 byl kromě chlapce co je napadl nalezen ještě 1 naživu, i když oba byli v kritickém stavu v nemocnici... Jeden po druhém teď lidé pokládali květiny na hroby těch, co zemřeli. Bylo mezi nimi mnoho členů z klanu Hyuuga, jelikož mladý student co zemřel byl z jejich hlavní rodiny. Sídla klanů Senju i Hyuuga se zahalili do černé barvy a s nimi truchlila celá vesnice...

Obito

Stál tak vchumlu lidí oblečený do černého oblečení s nepřítomným výrazem v obličeji. Stále se nedokázal smířit s faktem, že je jejich sensei mrtvý. Nevěděl o tom nic, jen to, že zemřel spolu s dalším senseiem a členem dalšího týmu. Dva další byli v kritickém stavu v nemocnici...jeho noha už byla dobrá. Smutek byl hmatatelný a když začali všichni ukládat květy na hroby zemřelých, přidal se. Položil květy na hrob svého zesnulého senseie a další dvě na dva zbývající hroby. Za celou dobu s nikým nepromluvil...byl stále potichu...ztráta jediného bližšího člověka kterého kdy měl jej dost vykolejila. Jakmile položil květiny na hrob, vydal se pryč z hřbitova, aniž by s někým promluvil...bez jediného slova.

Hiroshi

Seděl jsem na jednom ze stromů a pozoroval obřad. Arashi sensei s námi byl pouze chvíli, přesto to však byl člověk, který nám zachránil život. Nejspíš v nás věřil a nejspíš to udělal také pro Konohu. V hloubi duše jsem mu děkoval za to, co pro nás udělal, avšak navenek jsem nic necítil. Byl s námi pouze chvíli a splnil svou povinnost jako ninja.

Seskočil jsem ze stromu a rovnou se vydal na tréningový plac. Sice byl den smutku a nejspíše bylo vše zakázané, avšak já jsem tento fakt zhola ignoroval. Chtěl jsem se udržet v kondici a zároveň pilovat své schopnosti. Už jsme několikrát prošli bojem, oproti našim vrstevníkům jsme byli veteráni. Shodil jsem černý pohřební plášť a odhodil ho stranou. Následovalo rychlé vhání hvězdic na několikero terčů na cvičišti. Nebál jsem se i případného hodu při akrobacii...

Daiki

Taktéž se dostavil symbolicky na pohřeb, oděn v černém plášti, pod kterým skrýval svoje standardní oblečení. Sensei to byl vcelku dobrý, naučil je sice jen využívat lépe chakru, ale rozhodně měl charaktér, takže si zasloužil poslední hold. Daikiho takzvané zranění bylo naštěstí již úplně zhojeno a dokonce byl od otce pochválen, že se z takové mise vrátil jen s takovýmhle malým bebím, které se naštěstí podařilo včas podchytit, takže síla rodové linie byla naštěstí pro tuto chvíli zachráněna.

Když se pohřeb dochýlil ke konci, zamířil mladý Uzumaki s průvodem od hrobů, po darování poslední květiny, pryč. Nevěděl, kam by měl toho dne jít, ale rozhodně netoužil po ničí společnosti. Byl si vědom, že za smrt těch všech měl jistou dávku viny. Ne úmslně, ale itak patřil k jednomu z legendárních klanů, které chtěl ten šílenec za pomoci něj a Obita, vyvraždit. Nakonec po opuštění řady lidí v černých zahl zpět k jejich domu. Musel zesílit! Pro dobro všech. Kdyby se tohle mělo opakovat pokaždé, když vylezou mimo vesnici, tak by to pro vesnici velmi špatné. Netušil však, jak měl zesílit dostatečně rychle, aby nebyl pouhá přítěž.

Jeden po druhém pokládali květiny na hroby, mnoho lidí pak zůstávalo ještě nějakou dobu, ale jinak se brzy všichni rozešli a vesnice se vrátila do normálního režimu pro většinu lidí. Bohužel smrt byla každodenní součástí života ninjů a mohla přijít kdykoliv a pro kohokoliv, s tím se nedalo nic dělat. Hokage se z pohřbu vytratila rovnou do své kanceláře, kde strávila několik hodin. Teprve, když den pokročil tak si zavolala pár ninjů a dala jim jednoduchý úkol - dovést všechny členy teamu - Hiroshiho, Daikiho i Obita k ní do kaneláře. Situace totiž byla daleko závěznější, než si doteď kdokoliv mohl připustit a bylo potřeba jí začít řešit... rychle...

Obito

Se dlouho toulal po Konoze, ale nakonec skončil doma. S nikým nepromluvil ani slovo. Až druhý den pro něj byl poslán ninja, aby jej dovedl k hokage...ocital se tam nějak často, ale to mu bylo v této chvíli jedno. Za celou cestu nepromluvil s ninjou ani slovo jen tak nějak bez duše směřoval až do kanceláře hokage, kde se postavil před ní a s pohledem upřeným kamsi do země mlčel.

Daiki

Během několika hodin se u jeho malého cvičiště objevil Shinobi, který ho měl dovést k Hokage. Daiko ho požádal, aby na moment počkal, aby se aspoň převlékl a vyzbrojil. Jakmile byl připraven, rozešel se spolu s ním do budovy, kde sídlila současná vůdkyně vesnice. Jakmile vešel dovnitř, pouze kývl hlavou na pozdrav a vyčkal, zdali začne jižzmíněná velící mluvit jako první.

Hiroshi

Trénoval jsem docela dlouho, takže mi ani nepřišlo, jak rychle čas plyne. Když se zjevilo několik můžu, tak jsem zrovna seděl na pařezu a ručníkem jsem si stíral pot z čela. Po jejich vysvětlení jsem pochopil, co se vlastně děje. A tak jsem se pořádně osušil a pomalu vyrazil do kanceláře hokage, kam jsem za pár minut dorazil.

Všichni 3 jste se sešli v kanceláři Hokage, kam vás dovedli ninjové. Hokage je pak pohybem ruky odvolala a zůstali jste v místnosti sami, jen vy a ona. Nervozně se rozhlédla po místnosti a pak vám pokynula, aby jste se posadili. Podívejte se, mrzí mě, co se stalo v lese. Arashi byl výborný učitel a skvělý člověk, mrzí mě, že ho potkal takový osud, ale udělali jsme chybu v úsudku, mysleli jsem si, že se nekromant dokáže promítat do světa jen pomocí genjutsu, netušili jsme, že dokáže také posednout někoho jiného pomocí genjutsu a jeho prostřednictvím pak používám svá ninjutsu. Bohužel, po smrti Arashiho už neexistuje nikdo, kdo by vás mohl připravit... a bohužel to vypadá, že nekromant jde po vás a udělá všechno, aby vás zničil a skrze vás i vaše klany. Jediná šance, jak vás ochránit je naučit vás jak se chránit... proto se vás ptám... jste ochotni opustit na chvíli Konohu, aby jste mohli zesílit dostatečně rychle? Já vím, je to náhlé... ale nemůžeme si dovolit další chybu... řekla Hokage

Obito

Posadil se, jak jej vyzvala hokage, ale stále upřeně zíral na jediný bod v zemi. Dokonce, ani když k nim mluvila nijak nezareagoval, byl prostě mimo. Bylo mu jedno co všecko nekromant může a jak se spletli v úsudku. Nic z toho už Arashimu nepomůže a ona to věděla. Její slova plynula jeho hlavou tam a sem, ale mozek je nezpracovával, nechtělo se mu. Na podlaze pod Obitovou hlavou se rýsovala mokrá skvrna.

Daiki

Po smrti Arashiho již ... Znělo to jako kdyby byl jejích bývalý sensei vskutku něčím vyjímečný. Byl fakt, že klan Senju byl elita a navíc to byl jeden z pokračovatelů linie po Rikudo Senninovi, ale snad by se našel někdo další. Ovšem zdálo se, podle řečí Hokage, že ten někdo se momentálně nenacházel v Konoze, nýbrž někde dál, mimo dosah. Daiki ani moc nepřemýšlel. Rozhodl se zesílit a proto na její otázku přikývl a hlesl: "V zájmu zesílení, jsem ochoten opustit dočastně Konohu." Pak ještě chvíli rozmýšlel a dodal: "Jen nás nepošlete prosím zase do nějaké nebezpečné oblasti. Bylo by to pro nás tentokrát již asi smrtelné." Následně už jen stačilo počkat na vyjádření dalších členů tůmu.

Hiroshi

Byl jsem ninja a to znamenalo i mise mimo domov. Samozřejmě to sice znamenalo odloučení od rodiny, ale s tou už jsem moc velké vodítko neměl, jelikož jsem byl neustále pryč. Navíc okolo Konohy zjevně bylo opravdu nebezpečno, což by však nebylo nic nečekané. Důležité bylo, že jsme již byli tým, který se znal a i když po nás šli, stále jsme měli vetší šanci v tomto složení, než kdybychom měli po boku někoho neznámého. To bude ta nejlepší možnost... pravil jsem nakonec.

Hokage se prošla před oknem sem a tam. Dobrá tedy. Nečekejte, že to bude snadné, nebo snad že vás někdo bude šetřit, ale věřím tomu, že až se vrátíte tak budete připraveni mnohem lépe, než jste teď... teď se běžte připravit a rozloučit. Kdyby se vás někdo ptal, tak vás posílám na diplomatickou misi do Suny, jasné? řekla Hokage a pokynula rukou ke vchodu. Do hodiny ať jste tady! dodala dost přísně...

Obito

Se zvedl a beze slova opět odešel, ani nekoukl na své kumpány. Vše co po něm zbylo byla louže pod jeho židlí. Sám obito odešel pomalu na svou ubytovnu a vypadal, že je duší někde mimo.

Daiki

Přikývl na rozkazy Hokage, ale jelikož byl prakticky zapakovaný, rozhodl se zůstat v její kanceláři. Měl svojí výstroj a víc, by byla pouhá přítěž. "Dáte vědět otci a matce až odejdu prosím?" zeptal se nakonec a následně se opřel o zeď. "Kam nás skutečně chcete poslat?" byla jeho další otázka. Vcelku ho to zajímalo do jakých míst měl být s ostatními odeslán. A pokud se fakt jednalo o Sunu, tak by si nejspíš měl vzít opalovací krém UV faktor 500.

Hiroshi

Na nic nečekal a byl venku mezi prvními. Vydal se okamžitě domu, kde sebral ten největší bágl, co našel. Nasoukal do něj dvoje náhradní oblečení, dvě lékárničky, sadu hvězdic a sadu kunaiů. Zabalil si také vodu a jídlo, víc ho nenapadalo. V kuchyni nechal lístek, že vyráží na diplomatickou misi a že netuší, kdy se vrátí.

Za 40 minut se již houpal na stromě před kanceláří hokage. Chtěl počkat na tým, aby se vrátili opět společně.

Obito

Přišel na ubytovnu, kde bydlel sám. Pobral si věci, které se mohli hodit, nebo zkazit po dobu co tu nebude. Nebyl tady nikdo s kým by se rozloučil, nebo komu by nechal lístek. Proste jen zavřel dveře, zamkl a odešel.

I tak přišel jako poslední, protože nikam nespěchal. Vešel dovnitř, s hlavou sklopenou k zemi, bez jediného slůvka a zůstal stát.

K místu vašeho vyslání se ale Hokage už nijak nevyjádřila. Zřejmě sama nechtěla, abyste to věděli... nebo to opravdu měla bejt Suna? Každopádně už dál nemluvila a dala vám čas, abyste si zařídili, co potřebujete. Teprve když jste se vrátili zpět, tak se zdálo, že vám něco řekne. Ale nestalo se tak. Připraveni? zeptala se jenom. Nic víc...

Daiki

Pouze přikývl a držel Hokage palce, aby je tentokrát odeslala na správné místo.

Hiroshi

Také kývl. Jenom se modlil, aby zase nepřistál na nějaké větvi nebo tak něčem. Pokud však budeme cestovat do Suny, tak by jsme teoreticky mohli přistát v písku.... nebo třeba v tekutém písku...

Obito

Pak se jim hokage položila jednoduchou otázku. Poprvé od smrti jejich senseie nějak zareagoval na slova někoho druhého. Pomalu zvedne hlavu a pohlédne na hokage. Jeho oči byly rudé a v každém zířily dvě tomoe. Ano!

Hokage se tvářila rovněž dost smutně, ale smutná byla celá vesnice. Bez dalších slov se dala do skládání pečetí. Hodně štěstí a dávejte na sebe pozor! A kdyby byl nějaký problém, tak kapitánem vašeho týmu bude dočasně jmenován Hiroshi... popřála nakonec a nedala vám žádnou možnost odpovědi. To už vás opět obklopilo namodralé světlo. První věc co jste ucítili byl lehký vítr a uslyšely jste šumění listů. Když jste se rozlédli uviděli jste, že jste opět v lese, ale zcela jiném, než včera. Tenhle vypadal tak... živě, byl prosvícen sluncem a vypadal popravdě trochu pohádkově. Ale široko daleko nebylo nic, než jen les...

Obito

Puf, bum, bác a najednou byli v lese. Vypadal dost jinak než ten včerejší i když stále mohli být někde v ři...mě. Když uviděl onen pohádkový les, zmocnilo se ho jakési znechucení...po předchozích zkušenostech už jakýkoli les nenáviděl. Ehm...nejsem znalec, ale není Suna = písek, šutry a celkově poušť?

Hiroshi

Nohama jsem lehce dopadl na zem. Vypadalo to, že se opět nacházím v lese, což bylo celkem překvapení, avšak nikdo nám nikdy neřekl, jak vypadá země písku. Okamžitě jsem vyšplhal na nejbližší strom pokusil se rozhlédnout po okolí...

Před vámi vyšla ze "stínu" postava. Byla zahalena v černém plášti, ale šla pomalu, pomalu a zvedla ruce v gestu míru. Jakmile došla trochu blíž tak shodila kapuci z hlavy. Byla to celkem mladá žena s delšími rudými vlasy. Jakmile vás uviděla, tak se celkem mile usmála. Vítejte řekla a usmála se ještě jednou. Ráda vás všechny vidím, určitě máte spooousty otázek, ale teď bych na ně nechtěla všechny odpovídat... takže mi položte jen ty, díky kterým mě budete následovat... řekla

Obito

JE normální, že je v pouštní vesnici les? Koukne na ženu s nezaujatým výrazem, neměl přeci jen dobrou náladu.

Daiki

Byli přeneseni opět do nějakého lesa, kde je po chvíli vyhledala jakási žena s rudýma vlasama. Zdálo se, že se jednalo o jejich spojence, či tak něco. "Fajn, mám otázku. Jméno vaše je?" Vcelku ho zajímalo, zdali ta barva vlasů byla jen shoda náhod nebo doopravdy potvrdila jeho doměnku. Mezi tím se podíval na Obita a zamumlal: "To bylo jen krytí."

Hiroshi

Nakonec jsem na žádný strom nelezl. Pohleděl jsem na ženu, která se před námi zjevila. Mohlo mě napadnout, že pokud bude přemístění úspěšné, bude tu někdo čekat. Každopádně zatím jsem žádné otázky neměl a ty co jsem měl jsem si chtěl postupně zjistit sám.

Arya

No, to je dobrá otázka, tím jsem asi měla začít... můžete mi říkat Arya. No jo, to jsem celá já. Soustředila jsem se moc na to důležité a zapomněla jsem na vychování. Trapas no... řekla jsem trochu zmateně a pak pokrčila rameny. Ale... to je jedno, já každopádně vím kdo jste vy. Mám za úkol vás odvést do vesnice, takže prosím za mnou. Pokud vás tam nedovedu rychle, tak mi Miuzaki-hime utrhne hlavu... dodala jsem ještě a pomalu se vydala lesem

Obito

Už neměl víc otázek, vše co potřeboval vědět bylo zodpovězeno a zbytek byl nezajímavý. Přikývne tedy a vydá se za onou dívkou směrem do vesnice.